Do kdy je žárlivost ještě zdravá?

Sama sebe považuju za totálně tolerantní, ale když mi můj přítel kdysi ohlásil, že je pozván na večírek, kde hlavní lovnou trofejí pořadatelky mají být jeho slipy, tak se mi krev změnila v žluč. Zašprajcla jsem se a nechtěla ho nikam pustit. A on tam parchant prostě šel, i přes mou mrtvolu…To byla opravdu dobrá prověrka mé sebedůvěry a hlavně důvěry v náš do té doby ničím neotřesitelný vztah.

V půlnoci mi volal, že jede domů, rozhodl se sám a dobrovolně, když se na něj hostitelka vrhla u bazénu a začala ho svlékat, aby se spolu vykoupali…Byla jsem za nejskvělejší a nejtolerantnější přítelkyni, nikdo ale neví, za jakou cenu….utkvělá myšlenka, jak si to můj miláček s hostitelkou rozdával mě pronásledovala ještě hezkých pár měsíců…

V okolí mám kolem sebe ale i jiné příklady žárlivosti. Kamarádka ze základní školy už 12 let chodí s klukem, který jí dělal problémy kdykoliv měla někam jít. Zakázané měla i opékání buřtů se mnou a mými rodiči na zahradě, co kdyby se tam objevil někdo cizí a začal si opékat buřty s Martinou?

Další žárlivec zas nedovoluje své ženě nosit nové věci, které si koupí, protože by jí to moc na veřejnosti slušelo, může je nosit jen doma před ním…

Patologické žárlení už je nemoc, která by se měla léčit jako alkoholismus, protože jako on ničí život mnoha lidem…trpí jí jedinci, kteří mají nízké sebevědomí a kompexy si léčí někdy až agresivně.

Hlavní je to, poznat hranice, kdy je to ještě normální a kdy už ne.

Autorka: Bianca007 - Publikováno: 5. 10. 2009